Aktuality

Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989?

Žárská: 17. listopadu 1989 jsme na Vsetíně nic nevěděli, protože oficiální česká média mlčela. Shodou okolností byli tento den v Praze na školním výletě nejmladší syn Radim a manžel na zasedání 26. synodu Církve českobratrské evangelické. Radim se i zúčastnil části průvodu studentů.

Později odpoledne přiběhli na zasedání synodu zbití a otřesení studenti evangelické fakulty, kteří přítomné informovali o brutalitě, s jakou policie zakročila proti pokojně pochodujícím studentům na Národní třídě.

Po manželově návratu jsme se zvýšenou pozorností sledovali vysílání Rádia svobodná Evropa i Hlasu Ameriky, které oznámily, že 19. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu, založeno Občanské fórum. Oficiální česká media dále mlčela a mlžila.

Táborská: Já nebyla ten den doma. Až když jsem se vrátila po půlnoci domů, manžel na mě vysypal vše, co věděl. Mám příbuzné, kteří již v té době žili v zahraničí a samozřejmě okamžitě telefonovali a podávali informace, které vysílali zahraniční televizní stanice. Téměř do rána jsme seděli, diskutovali, přemýšleli a lovili Rádio svobodná Evropa.

A musím se přiznat, že díky událostem 17. listopadu si můj muž dovolil menší furiantství. Byl slévárenský technolog a spolupracoval s kolegy v zahraničí na vývoji nové technologie. Aby se tomu mohl věnovat i nadále, dostal podmínku vstupu do strany. Své rozhodnutí měl sdělit do 20. listopadu. Již dříve jsme přemýšleli, jak nejlépe formulovat odmítnutí. Najednou to bylo tak snadné. I když samozřejmě v té době nebylo jisté, jak to všechno dopadne, věřili jsme tomu, že ke změně musí dojít.

Kdy jste pocítili, že komunistický režim padne?

Žárská: Jelikož listopadové události nepřišly zcela nečekaně. V blízkém zahraničí to začínalo být nadějné, v Polsku Solidarita, Maďarsko otevřelo hranice, které obyvatelé NDR využívali k hromadným přechodům na Západ. Takže ty indicie tu byly. A pak to začalo i u nás. A protesty byly i dříve. V lednu 1989 byli při demonstracích v rámci Palachova týdne v Praze účastníci tvrdě rozehnáni i s pomocí vodních děl.   

Táborská: Už říjen 1989 dával tušit, že se v socialistických zemích „něco děje“. Začátek listopadu 1989 přinesl zvraty, ať už rezignaci komunistické vlády NDR, následně pád berlínské zdi, vládní otřesy v Bulharsku. Doma jsme se s rodiči o politice často bavili, přesto jsme si nedovedli představit, že se u nás tak brzy odehraje takový protest, který přinese změnu režimu.

Vzpomenete si na to, co jste ten pátek 17. dělali?

Žárská: Jak jsem uvedla, v ten den, jsme ve Vsetíně nic nevěděli. Vše se rozjíždělo, až později. 

Táborská: Jsem narozena v listopadu, takže v pátek 17.listopadu jsem měla čerstvě 28 let, a byl to můj poslední pracovní den před nástupem na mateřskou dovolenou. Může se to zdát divné, ale vyrazila jsme s kolegy do vinného sklípku. Prostě někdo musel dělat řidiče. Takže během večera se ke mně nedonesly žádné zprávy. Až když jsem se vrátila domů, manžel mi řekl vše, co věděl.

Jak probíhaly protesty ve Vsetíně? Vzpomenete si na události po 17. listopadu?

Žárská: Na Vsetíně panoval klid až do 20. listopadu, kdy paní Jarmila Kudlíková zapálila na pomníku na náměstí Osvobození první svíčku a tiše povstávala. Ve tmách se pohybovalo několik dalších postav. Ze svého aktivního postoje neustoupila, ani když jí tehdejší předseda JZD, kde pracovala, varoval: „Až vás budou věšet, zastávat se vás nebudu.“

Druhý den se u pomníku sešlo asi 120 vsetínských občanů, o něco méně policistů a příslušníků STB. Zaplálo více světel a po písních Ach, synku… a My jsme Valaši… se účastníci v klidu rozešli.

Každým dnem přibývalo organizátorů i demonstrantů a 24.11., Jiří Adámek, Jiří Dohnálek ml., Pavel Hurta, Marek Chytka, Jaroslav Koráb, Milan Liškutín, František Segrádo s manželkou, Aleš Šimara, Jaroslav Tkadleček a Radim Žárský založili místní sdružení OF ve Vsetíně v divadle Kohůtek.

25.11. dorazil z OF Praha zpěvák Karel Zich a uskutečnila se volba představitelů OF pro oblast Vsetín, a to Miroslav Mírný, Pavel Koňařík, Jaroslav Koráb a Radomír Žárský. Přijel i Michal Prokop, aby svým koncertem vsetínské OF podpořil. A vše směřovalo ke generální stávce, ta se uskutečnila 27.11. Kolem poledne se náměstí plnilo jedinci i těmi, kteří opustili zaměstnání a přicházeli v menších i větších skupinách, zatím nejpočetnější byla z n. p. MEZ Vsetín. Stále však ještě chyběla Zbrojovka. Tehdejší vedení národního podniku nedovolilo svým zaměstnancům použít závodní lokálku. Převážná část pracovníků se tedy vydala na cestu z Jasenic pěšky. Na náměstí byli bouřlivě přivítáni.

Setkání dále pokračovala. Například 5.12. Odhadem pětitisícové shromáždění přivítalo vsetínskou rodačku herečku Elišku Balzerovou s Radkem Brzobohatým.

Táborská: Když nastaly demonstrace, generální stávka a další, počasí bylo chladné a sněžilo. Tehdy jsem řekla, že mám obavy, aby lidé v tomto počasí vytrvali. Vzpomínám si na slova rodičů.

“ My víme, proč tam chodíme. Tady jde o víc a žádná zima lidi nezastaví.“

Angažovali jste se nějak? Jak?

Žárská: Ano, podílela jsem se na organizaci. Byla jsem členkou místní i oblastní rady OF a její tisková mluvčí.

Jak si svátek 17. listopadu připomínáte dnes?

Žárská: Vždy jdu na pietní akt, který pořádá město Vsetín.

Táborská: Vždy bylo pro mě důležité vysvětlovat významná data dětem, nyní o tom vyprávím vnoučatům. Mám i nějakou fotografii z demonstrace ve Vsetíně. Pokaždé jsme si doma vzpomněli na dobu, kdy jsme byli mladí, plní elánu, plni očekávání, stavěli jsme dům a čekali naše dítě. A najednou jsme si mohli plánovat svoji budoucnost ve svobodě. Dodnes, i když můžeme vnímat současnou politickou situaci různě, cítím vděčnost za to, že jsme tyto události zažili a prožili. Stejně tak si živě vzpomínám na volbu prezidenta Havla. Bylo to opojné a zároveň křehké. Možná právě toto vše způsobilo, že jsem se ocitla v politice. A když už jsem měla možnost věci ovlivňovat, položila jsem základ oslav 17. listopadu v našem městě, tak aby to nebylo kladení věnců, ale opravdový happening. Zpěvníky, dobové noviny, vzpomínání, setkání nejen s těmi, kteří tenkrát byli u toho, ale kteří uznávají stejné hodnoty.

Měla se podle vás zakázat KSČ?

Žárská: Ano. Bylo to ke komunistům velmi laskavé.

Co pro vás znamená svoboda a demokracie?

Žárská: Raději žít o kůrce chleba a vodě ve svobodě, než v hojnosti a dostatku v nesvobodě. To říkával můj tatínek. Toho hesla se držím i já.

Táborská: Svoboda a demokracie je pro mě jediné co si dovedu představit a v čem chci žít. A moc si jí přeji i pro svá vnoučata a další generace. Díky pobytu v zahraničí, mám srovnání, jak je vnímána, či spíše aplikována svoboda a demokracie v Čechách. Pro mě je to především o osobní zodpovědnosti jedince, o co nejmenší regulaci státem, o vymahatelnosti práva a solidaritě s těmi, co opravdu nemohou, o slušnosti. Bohužel vnímám, že u nás jsme tu osobní odpovědnost tolik nepobrali a čím dál tím víc se spoléháme na stát.

Máte obavu, že můžeme o svobodu a demokracii, jak ji známe, přijít?

Žárská: Je třeba nemít obavy, ale začít něco dělat. Každý člověk má odpovědnost něco dělat. A to i ten nejmenší člověk.

Táborská: Dovolím si jeden citát skotského právníka a historika z přelomu 19. a 20. století Alexandera Frasera Tytlera, který vystihuje mé současné pocity a, jak se domnívám, je aktuální.

Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády – může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti... průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století... všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.