Aktuality

Jak zatím probíhá kampaň?

Letos velice originálně, šli jsme z kempu pod Pustevnami s týmem a lídrem postupně přes celý Zlínský kraj. V etapách zhruba okolo 28 km. První den se došlo na Bystřičku.Druhý den jsme vyšli z Bystřičky na Sirákov, přes Vsetín. Na Sirákově se přespalo. Další den se šlo přes Držkovou, Vlčkovou, Trnavu, hrad Lukov až na Fryšták. Další den jsme z Fryštáku došli do Zlína, pokračovali do Malenovic k hradu, a to je moje bájné místo, protože jsem tam vyrůstal. Dále jsme vyrazili na další nocování v Napajedlech. V poslední etapě jsme šli hřebenem Chřibů přes Bunč, viděli jsme zbytky Baťovy dálnice. Dorazili jsme s posledními silami, vyčerpaní, ale šťastní do Koryčan. Bylo to 150 km Zlínským krajem. Potkávali jsme spoustu lidí, diskutovali jsme s nimi a všechno sdíleli přes sítě. Bylo nádherné počasí a bylo to fyzicky náročné. Ale poprvé jsem zažil kampaň, kdy člověk zároveň sportuje a navíc poznává kraj. Nikdy jsme takhle kampaň nedělali, ono na těch náměstích jsme všichni, a možná to ukázalo voličům, že jsme dobře sportovně a fyzicky připravení na práci pro kraj.

Na kraji se budete jistě věnovat školství. Co je pro vás hlavní priorita, s čím do toho jdete?

Je třeba si uvědomit, že Zlínský kraj zřizuje určité typy škol. Nezřizuje základní školy. Hlavní motiv je udržet kvalitu na dobré úrovni. Která je skutečně dobrá, patříme mezi ty nejlepší kraje. Není to žádná fráze, ale čím kvalitnější je střední školství, tím větší je uplatnitelnost žáků, studentů, ať už na vysokých školách, nebo v praxi. Věnovat se chci také odbornému a učňovskému školství, ve kterém jsem dlouhodobě pracoval, aby bylo co nejefektivnější. Rád bych se věnoval i sportu. Podpořím veškeré možné aktivity především dětí, tam vidím možnost zdravého životního stylu, a není to opět žádná fráze. Čím zdravější národ, tím levnější zdravotní péče. A vrátí se to v tom, že lidé nebudou mít problémy ve stáří. A v neposlední řadě má Zlínský kraj v gesci základní umělecké školství, což si myslím, že je pro rozvoj kultury tohoto národa i v našem prostoru strašně důležité. Máme i spoustu soukromých uměleckých škol, které jsou takové štiky v rybníce. Ve Vsetíně například Kostka škola. A všechno to jsou subjekty, které patří do kraje. Tomu bych určitě dal zelenou. No a pochopitelně, aspoň taková morální a samozřejmě i materiální podpora univerzity Tomáše Bati v jejím rozvoji. V neposlední řadě pak technické vysoké školství. To jsou věci, které nás čekají, pokud se dostaneme v kraji ke školství. Sice kraj nezřizuje základní školy, ale měl by dbát, aby ta propojenost mezi základními a středními školami byla na dobré úrovni. Samozřejmě je to hlavně úloha státu, aby to ladilo. Aby děti byly dobře připravené pro střední školu a nebyly stížnosti na to, že to špatně probírali a podobně. Dále je důležité ochutnání si toho řemesla, proč ne, vždyť to děcko, když si zkusí truhlařinu, nebo něco podobného, aspoň se naučí trošku tu motoriku. Pomáhá to kariernímu poradenství, které máme sice na jisté úrovni, ale strašně obtížně se rozhodují rodiče dětí, co by teda dítě mohlo dělat. Je potřeba jim ukázat všechna řemesla, ukázat kolik si vydělám, když budu strojař, když budu v nějaké firmě. Některé obory se učí pořád dokola a pak přijdu do hospody a majitel mi řekne, prosím tě, kde jsou ti kuchaři? Já nemůžu sehnat kuchaře, já nemůžu sehnat číšníka. Tak to je o čem mluvím, to je ten problém, aby školy byly velice praktické, aby ten systém byl efektivní. Když se někdo vyučí, tak by měl být skoro Pohlreich. To je naivní představa, ale taková by měla být. Protože, když jsem mluvil s panem Pohlreichem, říkal, změňte to učňovské školství například v tom, že první rok ať se učí nějakou teorii, ale druhý a třetí, ať hlavně trénují práci, kterou budou dělat, ať získají návyky. Teď tady přijdou děcka, které já tady musím zase rok ještě trénovat, tak je to pro nás strašně těžké. Když se třeba dělá revize všech předmětů, kde už jsou spíš gramotnosti podporovány, tak spíše podporovat školy, aby šly těmito metodami. Není to úplně jednoduché, ale dá se to udělat tak, že se dá motivovat i ředitel. Je to těžké, někdy tam může ředitel mít kantory, kteří nechtějí nově učit, ale je to v zájmu celého státu, aby se školství nově posouvalo a taky se přizpůsobovalo dnešním dětem, to je pro kantory strašně obtížné a za to si jich nesmírně cením, protože ta generace pořád nějak nastupuje, přijde nová a zase se musí na to připravovat. Takže spíše podporovat tady tyto aktivity odborné, než jim zasahovat do života školy neodborně. Takže tam si myslím, že je velmi dobré to, co teď dělá Národní pedagogický institut, odborné kabinety. To znamená, že se sejdou třeba matematici ze základních škol z celého okresu, z celého kraje, a dívají se, jak by se ta matematika mohla učit jinak. Podporovat moderní procesy předávání informací, ať už to jsou učící se skupiny, sdílení informací, stínování… dívat se na to odborně, jak to chce český stát, potažmo inspekce. A spíš ty ředitele nechat pracovat, ale hodnotit je za to, zda v tomto směru něco udělali. Důležité je také podporovat výjezdy do zahraničí od základních škol, až po střední. Máme výhodu, že máme ve Zlínském kraji pobočku ministerské organizace, která se zabývá například projektem Erasmus, ale mají i ostatní aktivity, je to dům zahraniční spolupráce a ty školy, které jsou šikovné, se dostanou na vyšší úroveň a nemusí psát nové žádosti, ale už si vyhledávají jen partnery. A je skvělé, když škola může jezdit každý rok. Každý rok se to dítě někam podívá na týden do ciziny, získá tam zkušenost. Já mám osobní, velmi dobrou zkušenost s tím, jak žáci oboru instalatér jeli na pár týdnů do Anglie na dílnu. Místní mistr je strašně chválil, a když jim na závěr říkal, za jaké peníze by mohli v Anglii pracovat, tak z toho byli úplně nadšení a mnozí díky tomu šli studovat angličtinu. Ty děti taková zkušenost změní a je důležité, abychom tyto aktivity podporovali. A u učňovského školství ještě poslední věc, kterou jsem nezdůrazňoval. Stát teď připravuje novelu zákona, která se týká odborného školství, a hlavně duálního systému, částečně podobnému tomu rakouskému a německému, takže odborný výcvik by se už odehrával především ve firmách. To je důležité, protože jenom v laboratořích ty děti nenaučíme a dílna přímo ve firmě, nebo na stavbě je neocenitelná. Konkrétně na Slovensku mám spřátelenou školu v Púchově a tam mají celou třídu mechaniků a seřizovačů v Matadoru, dnes Continentalu.

Je něco, co byste z kraje chtěl zařídit přímo pro Vsetín? Případně co?

Tak mně by se strašně líbilo, kdybychom tady podpořili věci, které tu trošku absentují, vzpomenu si na stadion na Ohradě. Tradičně Vsetín je pro hokej, tam to se podporovalo vždy. A potom je dluh u gymnázia. Kdy se dříve uvažovalo o stavbě nové tělocvičny, která by byla i halou. Podpora zdravky, protože chybí zdravotnický personál. Já jsem v dozorčí radě Vsetínské nemocnice a vidím, že to není úplně jednoduché. Zvýšíte počet žáků, ale to ještě neznamená, že vám všechny ty studentky skončí ve vsetínském zdravotnictví, to záleží, jaká je nabídka. Je ale potřeba o to pečovat, protože bez toho odborného personálu se nemocnice prostě neobejde. Když nebudeme mít atletický stadion, přežijeme, nemůžeme ale zanedbávat péči o staré občany. To bych viděl, jako zásadní prioritu, ať už jsou to domy s pečovatelskou službou, domovy důchodců a podobná zařízení. To už je věc, která je strašně do budoucna důležitá a která se nám blíží, protože demografická křivka je neúprosná. Jsem velmi rád, že máme ve Vsetíně tolik charit, které se o občany starají a mají i docházkovou a odlehčovací službu.

Jak vzpomínáte na dobu učitele a ředitele?

Velmi dobře, já jsem k dětem měl vždy pozitivní vztah. Pracoval jsem především s učňovskou mládeží. Prostě musíte tomu dávat maximum, musíte ty děti mít rád, umět komunikovat, a když se ten vztah dobře nastaví, je to skvělé. Do dneška, když potkávám ty stovky žáků, máme si o čem povídat a vzpomínáme. Vzpomínám na to rád. Na ředitelování taktéž. Podařilo se mi z Turkmenské vybudovat impérium Josefa Sousedíka, které stálo skoro půl miliardy, ale bylo to zrekonstruováno, postaveno, takže já na to vzpomínám s hrdostí. Vím, že za mnou něco zůstalo a jsem rád, že pokračují moji následovníci.

Aktuálně k dnešním dnům. V jakém stavu je bezpečnost na českých školách?

Tak většina škol prošla základními školeními, ať už kantoři, nebo žáci. A po tom incidentu, který byl před pár lety někde na Vysočině, jak tehdy napadla paní žáka, tak vlastně každá škola v České republice má mít zabezpečený vstup tak, aby tam cizí osoba nemohla vniknout, samozřejmě záleží na důslednosti. Je také důležité, aby každý pedagogický pracovník měl oči otevřené. Musím zaklepat, že občas nějaký incident je, ale myslím si, že u nás v kraji žádné nehrozí. Právě u těch problematických žáků a škol je strašně důležitá souhra výchovného poradce, karierního poradce, ředitele školy, třídního učitele. A když je to dobře nastaveno, tak se dá spoustě těch incidentů zabránit. I taková šikana má odborné řešení, není to věc, která se má schovat někde pod koberec, ale je potřeba s ní pracovat. Má to svoje jasná pravidla, která jsou dána psychology a odbornými pedagogy, dále je důležitá spolupráce s rodiči, ale někdy je to problematické, protože ti rodiče jsou z různých sociálních vrstev, ale pořád když už je nějaký problém se snažit to dítě zvát i s rodiči a zjistit aspoň, co se děje a poradit se s nimi. Nedělat jen s dětmi z harmonických rodin, ale se všemi. Protože každý si zasluhuje možnost dotáhnout to dál.

Jak hodnotíte inkluzi?

Já zcela pokorně říkám, že inkluze je ve všech vyspělých státech Evropy.  Třeba v Kanadě to běží 20 let, tam už je to postaveno tak, že se přesně ví, co se děje. Když vyjedou naši kantoři na západ, tak vidí, že to má určitý systém. Tady je potřeba být trpělivý. A má to několik rovin A) Výběr dětí, aby se dokázalo posoudit, jaké děti ještě mohou v té třídě být, aby to nenarušilo výuku. B) Výběr asistentů, jejich kvalifikace. Pokud vím, je o tu práci velký zájem. Jsem pro to, aby se zachovaly speciální školy, v jisté fázi se bez nich neobejdeme, ale určitá část té inkluze se zdá, že bude zachována. Takže tomuto segmentu je potřeba věnovat velkou pozornost. Inkluze je částí společnosti vnímána velmi negativně, někdo to vidí zase pozitivně. Takže je třeba v tom nějak najít tu rozumnou hranu. A myslím si, že ten stát hledá, jak to udělat.

A není třeba dobré nechat volbu na ředitelích? Zda inkluzi ve své škole chtějí, či nikoliv? I rodič by si potom mohl zvolit, zda umístí dítě do školy se zavedenou inkluzí, nebo ne.

To je velice ošidná otázka, když tu školu necháte úplně bezinkluzivní, tak nezapadá do systému a jistým způsobem to může být segregační metoda. A toho bych se nechtěl dožít. Spíše se musí najít nějaké rozumné řešení, kdy je možné, aby tam dítě bylo. Je velký tlak rodičů dětí s poruchami, aby tam dítě bylo, to je běžná věc. Ale viděl jsem v některých základkách, že to dělají tak, že v některých předmětech, kde není potřeba taková pozornost jako je tělocvik, hudebka, jsou děti společně. A třeba na matematiku, nebo češtinu jsou umístěny do jiných tříd, kde mají svého speciálního pedagoga, který se jim věnuje, ony jsou tam šťastné a nejsou vyloučené z toho kolektivu. To je dobrá metoda a musí to posoudit pedagog a speciální pedagog ve kterých hodinách je možné, aby to dítě bylo, ve kterých bude překážet a vadit oběma stranám. Tak to si myslím, že je cesta. Inkluze nikdy zrušena nebude, to jsou extrémní názory, musíme být společnost, která se věnuje všem.

Jaký máte názor na případné zrušení devátých tříd?

Motivace je tam jasná, kdy je systém strašně dlouhý, kdy máme studenta, žáka strašně dlouho ve vzdělávacím cyklu a ekonomicky je nevýkonný. Co vidím jako důležitější, je se podívat na odklady, které v některých krajích, a bohužel Zlínský k nim patří, mají velké procento. V základě to znamená, že děti jsou o rok déle v celém systému, je to strašně drahé a má to úskalí i v tom, že některé státy již odklady zrušily. A musíte tam mít i podporu. Odborníci říkají, že první a druhá třída se dá zvládnout. Že na konci druhé třídy by dítě, které jde bez  odkladu, mělo mít stejnou úroveň jako to dítě, které šlo s odkladem. A co se týče rušení devátých tříd, tak to je spíše debata politiků, která může být někdy racionální, někdy iracionální. A v českém školním systému nelze dělat věci revolučně. Teď je třeba trend se podívat na redukci vzdělávacích oborů a renovovat je. Je toho strašně moc. My jsme třeba měli před patnácti lety 300 učebních oborů, teďka je jich asi 180. Takže zúžit ten počet. A spíše aby to bylo modální. To znamená, já se třeba vyučím elektrikářem a můžu si dodělat další věci, aby to na sebe navazovalo. Jsou to modely, které fungují v Evropě, mohly by školství zdynamizovat, nemuselo by tak být odborně zaměřené, samozřejmě. Ale na takovou reformu musí být jasný důvod, proč se bude dělat, a musí mít politickou podporu všech stran. Ty světově nejúspěšnější školské systémy, například Irský, když dělá reformu, tak tam musí být dohoda koalice a opozice. A ukazuje se, že ideální je, když to nedělá odborná garnitura z dané země, ale dělá to externí subjekt, jak třeba McKinsey, speciální americká poradní firma, která dělala školství v mnoha zemích. Zdá se, že u nás je strašně složité dělat nějakou reformu. Protože máme moc hlav a subjektů, které do toho mluví a nedokážou se shodnout. Čím je efektivnější a kvalitnější školství, tak tím ta země jde nahoru i ekonomicky. Ty nejúspěšnější systémy jsou hodně liberální a kvalitní. To nás všechno ještě čeká, ale netvrdím, že máme špatné školství. To v žádném případě. Dneska musí mít školství pořád nějakou dynamiku, a hlavně máme tady Čínu, velkého soupeře, Indii, Ameriku a nesmíme zaspat. Nesmíme být leniví. Musíme být pracovití jako Tomáš Baťa a jeho bratr, syn a celá ta generace, která žila ve Zlíně. Pořád vnímat tu inspiraci, že je potřeba být vpředu a povzbuzovat se. A myslím, že to máme pořád v tom kraji zažité.

Nejsme za těch 41 let komunismu tak zdegenerovaní, že to prostě nepůjde?

Já jsem kdysi seděl s Tomášem Lebedou. Politologem a nynějším poradcem pana prezidenta. Bavili jsme se o demokracii a o tom systému, jaký tady je. Řekl jsem mu, že se mi zdá, že to jde pomalu. A on mi odpověděl, že je to na několik generací. Ono třeba v Anglii prostě všichni jdou k volbám, protože je to tradice. Otec dbá, aby naučil děti, že se jde k volbám. A v Anglii politici za své, i banální prohřešky odstupují. A politici dělají oder národa. Takže běh na několik generací. Buďme trpěliví.

Často se mluví o neefektivnosti malých obcí. I právě kvůli malým školám. Jak se na to díváte? Jste zastáncem slučování obcí, škol, školek? A může k tomu kraj obce nějak motivovat?

Já jsem se potýkal s tím, že před námi byl velký demografický pokles žáků. Z kraje jsme to viděli, že to jde na nějakých 77 % kolem roku 2000, ten počet jen mírně rostl. Takže my jsme kapacity rušili, pokud to bylo možné. A co se týká těch základních škol, je to jednoduché srovnání. Rakousko a my. V Rakousku je to taky čekalo a došli k názoru, že školy s kapacitou pod 200 dětí byly zrušeny a koncentrovány do těch větších obcí, ale zároveň musí být zaručena doprava. V České republice je ale problém to, že platí pořekadlo, že obec musí mít školu, faru, kostel a hospodu. Když se podíváme, jak bojuje naše vládní garnitura s rozpočtem, jsou poradenské směry jasné. Máte moc obcí, udělejte s tím něco. Ale kdo bude rušit obce? To je politická sebevražda. Ale ono k tomu stejně dojde, jenom musí nazrát čas. Jestli chceme mít dobrý hospodářský výsledek, musíme řešit i toto téma. I třeba Topolánek říkal, máme moc krajů, obcí, moc škol. I STAN z toho musí ustoupit a vidět to světlo na konci tunelu. Kraje motivovat mohou, že třeba pomohou s dopravou, ale je to hlavně v kompetenci státu. Protože pouštět se do optimalizací škol z krajské úrovně je velmi ošidné, politicky neprozíravé a žádný politik to neudělá. Není to ani jeho práce. Někdo řekne, ale my se té malotřídce věnujeme, je to rodina. Ano to je pravda, ale na té malotřídce nemá kdo suplovat, nemáte tam odbornost, není tolik kroužků. A co se týká obcí, je to otázka vlády. Ale pokud nechceme mít takové výdaje, tak nesmíme mít tolik krajů, obcí, škol.

Opravdu je situace na středních školách taková, že žáci devátých tříd budou mít problém se na střední školu dostat? O silných ročnících se ví minimálně devět let, kdy tyto děti nastoupily do prvních tříd. Proč se s touto situací nic nedělalo?

Myslím si, až na výjimky, kdy někdo hledá speciální školu, na kterou bude moc velký převis a nevím, která by to teď měla být, že u nás ve Zlínském kraji je ten poměr mezi nabídkou a poptávkou vyvážený. Řekl bych, že se nabízí více oborů, než je žáků 9. tříd. Letos se otvírala dokonce nějaká lycea ve Valašském Meziříčí, něco ve Zlíně, takže i tato poptávka je široká, nemyslím si, že je tady potřeba něco vytvářet. Další problém je Praha a střední Čechy, kde jsme to věděli už v roce 1994. Bohužel, tamní političtí představitelé měli jiné priority a neřešili to, a navíc Prahu překvapil také nárůst studentů z okolních měst. Ve Zlínském kraji ale ten problém není. Myslím, že se podařila i ta reforma Cermatu, sám jsem u toho byl a vím, jak to bylo obtížné, ale usnadnilo to práci školám i rodičům.

Je dle Vás správné, že základní školy jsou v kompetenci města, střední v kompetenci kraje a vysoké spravuje stát?

Tak ukazuje se, že ta reforma, která proběhla v roce 2000, kdy se přešlo na samosprávné řízení, své mouchy má. Myslím si, že by měla být zákonná možnost, aby ministerstvo mohlo školství více řídit. Aby ředitel věděl, jak má hodnotit, odměňovat, řídit. Také konkurzy na ředitele jsou v mnoha očích občanů zpolitizované. Třeba v Jižní Koreji je institut vzdělávání ředitelů škol, kde kdokoliv prokáže zájem, začíná na sobě pracovat, prochází testy, psychotesty, testy jako piloti, aby se vyřadili ti nevhodní a pak ti nejlepší nastupují do vedení škol. U nás to máme tak, když to úplně zjednoduším, že učím matematiku, vidím konkurz, tak se do něj přihlásím, nikdy jsem lidi neřídil, ale stejně se stanu ředitelem. To je taková hra na náhodu. Pak si něco dodělám, ale přece když mám něco řídit, na to musí být nějaké kompetence a na tom je třeba pracovat ještě hodně. Takže já si myslím, že to dobrý model není a zřizovatel jako obec, nebo kraj by se měl starat jen o budovy, vybavení, nebo třeba platy kuchařek, školníků, hromadné nákupy technologií, aby ten ředitel se mohl věnovat jen čistě výuce. Nemůže to být tak, že 70 % času ten ředitel dělá nákupy, investice atd. To nejde.  

Je nabídka vsetínských základních škol dostatečná pro všechny možné skupiny žáků? Mám na mysli vozíčkáře, žáky s mentálním postižením, žáky se specifickými poruchami učení, nadané žáky… Mají tito žáci pak možnost pokračovat ve studiu na Vsetíně i dále na střední škole?

Ministerstvo školství podporuje nadané žáky, na to jsou programy. Je to ale také otázka finanční, když mám například matematika, tak se mu musí někdo individuálně věnovat a toho musím zaplatit, je to tedy složitější, ale i to se dá. Tak jako máme inkluzi, tak toto je protipól a hodně se na to dbá v ministerských materiálech, aby se nadaní žáci podporovali. Někdy jsme za to kritizováni, že je to nedostačující, ale dneska může dítě postoupit do dalšího ročníku a podobně. Není tady ve Vsetíně silná zázemí soukromých škol, ve Zlíně tam už 5 základek je. Ale to záleží i na velikosti dané aglomerace.

Co výuka 20. století v dějepisu? Nemůže neznalost této historické etapy být důvodem, proč někteří občané podléhají dezinformacím?

Samozřejmě se v minulých 30 letech diskutovalo a kritizovalo, že se novodobé dějiny vyučují, až v květnu v 9. třídách, kdy už to nikoho nezajímá. Hybatel byl projekt Dějepis +. Vycházel z německých tradic, a hlavně šlo o to, že se dějepis vyučuje takovou diskusní metodou. A jak na dezinformace, tak k tomu je kritické myšlení velice důležité. Zjišťování informací, ověřování informací, čím více máte národ v tomto segmentu vzdělaný, tak tím méně podléhá dezinformacím, ale někdy to ani nejde ovlivnit. Ale mladá generace by měla tím, že pracuje s digitálními předměty, toto zvládat dobře. 

Vaše záliby jsou sport a cestování. Jaký sport provozujete? A jaká zajímavá místa jste navštívil?

Tak momentálně turistika, běžecké lyžování, maratón, kolo, občas zajedeme na vodu a lezení na stěně a na skalách, to mě baví neskutečně. Sleduji rallye a formule 1, kde fandím Ferrari. Nejzajímavější místo byl běh v Sapporu, v olympijském areálu. Ze Sappora, kde byly dva metry sněhu, jsme jeli do Tokia, dolů do Hirošimy, trochu jsem z toho měl psychické obavy, ale bylo to úžasné. Moderní město a také bylo velmi pokorné a smutné. A na konec jsme přijeli až úplně dolu a tam už kvetly růže. To byla taková nejzajímavější cesta.

Na co jste nejvíc pyšný v rámci Fialovy vlády?

Nejvíce asi na tu jednotnost, když si vezmeme všechny naše předešlé vlády, Nečasovu, Topolánkovu, ale i tu Klausovu. Tak si vzpomeňme, že na tiskovkách po jednání vlády něco jiného říkal Klaus, něco jiného říkal Lux a tak to bylo vždy. A to je umění a velká znalost politiky Petra Fialy, že vláda vystupuje jednotně.

Největší historická osobnost ODS?

Já jsem členem od roku 1993, takže jsem se měl možnost potkat se se spoustou lidí jako je Klaus, Macek, Nečas, vsetínský rodák Topolánek, teď Fiala. V ODS je spousta pracovitých lidí, například Miloš Vystrčil, ale jestli nejvíce, tak tehdy to byl Václav Klaus.